Pro Jiřího Friče je typické hledání výtvarné zkratky, která zachová charakter konkrétního předobrazu a zároveň jej promění v samostatný sochařský znak.
U Jezdeckého kloboučku se tak nesetkáváme jen s tvarem klobouku. Do jedné kompozice se spojují i další čitelné prvky jezdeckého světa – uzda a třmen – které autor zbavuje popisnosti a převádí je do jednoduchých linií a zavěšených forem.
Vertikální kompozice stojí na kontrastu štíhlých linií a výrazných leštěných ploch. Nerezavějící ocel pracuje se světlem a odrazem, takže se výraz díla proměňuje podle prostředí, zatímco žulový podstavec jej pevně ukotvuje. Pevný materiál tak působí překvapivě lehce.
Jezdecký klobouček zůstává srozumitelným odkazem k jezdeckému světu, ale nesklouzává k ilustraci. Klobouk, uzda a třmen se mění v soubor znaků, z nichž vzniká osobitá sochařská zkratka s jemnou nadsázkou. Právě spojení konkrétního předobrazu, čistoty tvaru, charakteru materiálu a lehkého humoru je pro tvorbu Jiřího Friče typické.