V tvorbě Jiřího Friče se zvířata čínského zvěrokruhu vracejí rok co rok. Opice, kohout, koza a další znamení jsou mu podnětem k osobité sochařské zkratce, v níž se humor potkává s pozorováním lidských povah. Opičák tak připomíná šibala, který bere svou důstojnost jen tak vážně, jak sám chce.
Na této soše však zaujme také práce s nerezavějící ocelí. Hladké, leštěné plochy se střídají s odlišně strukturovanými partiemi; světlo na nich kreslí pokaždé jinak a přispívá k výrazu celé plastiky. Nejde o pouhou povrchovou ozdobu. Jiří Frič materiál formuje na základě technických znalostí a dovedností získaných dlouholetou vlastní tvorbou – ví, jak se nerezavějící ocel chová při tvarování, svařování i broušení, a umí těchto možností využít výtvarně.
Právě v tom se Opičák dotýká širšího Fričova rukopisu: zkušenost řemeslníka se tu neztrácí za hotovým dílem, ale je v něm čitelná. A přitom se celá socha stále dovede tvářit, že jde především o legraci.