Symbolické pojetí tématu je pro tvorbu Jiřího Friče charakteristické. Motiv nepřevypravuje doslovně, ale převádí jej do znaku, materiálu a prostorové situace. Kruh může připomínat celek, koloběh i návrat, zatímco dvě kapky vytékající z jeho středu otevírají otázku dalšího směřování. Jedna jako by respektovala přirozený řád, druhá se od něj výrazně odklání. Právě toto vychýlení vnáší do kompozice napětí a nutí člověka ptát se, kam vlastně směřujeme.
Význam nese také kontrast materiálů. Nerezavějící ocel s přirozenou patinou získává drsný, téměř vesmírný povrch, proti němuž působí čistý litý křišťál křehce a průzračně. Žulový podstavec celek pevně ukotvuje, zatímco křišťálové kapky jako by z hmoty přecházely do prostoru.
Fričovo scénografické uvažování se projevuje v práci s jednotlivými prvky jako s aktéry jednoho výjevu. Socha se tak stává symbolickou krajinou, do níž vstupuje i pohled diváka. Dílo není uzavřeným objektem s jediným výkladem; význam vzniká ve vztahu mezi tvarem, materiálem, prostorem a člověkem, který před ním stojí.