Poseidonův dar vzniká ve stejné tvůrčí etapě jako Brána zrcadel, kinetický princip však převádí do komornějšího a intimnějšího měřítka.
Zatímco Brána zrcadel pracuje s pohybem, odrazem a přítomností člověka v monumentálním prostoru, zde se pozornost soustřeďuje na jemný rytmus tří částí, jejichž geometrie záměrně připomíná plachty lodi nesené pohybem moře.
Důležitá je interakce. Pokud divák pohyb zastaví, objekt se znovu rozběhne opačným směrem. Mechanismus není atrakcí, ale prostředkem, který umožňuje, aby se význam díla odehrával skutečně v čase. Při delším sledování může pravidelné pohupování působit téměř tělesně: někoho uklidňuje, u jiného narušuje pocit stability.
Současně se autor vrací k řecké mytologii, kterou dříve rozvíjel prostřednictvím světla, skla a příběhu. Tentokrát mýtus převádí do pohybu a smyslové zkušenosti. Poseidonův dar tak propojuje starší mytologickou linii s pozdější prací s kinetikou, interakcí, časem a proměnlivostí vnímání.