Význam díla doplňuje důmyslné technické řešení. Fontána pracuje s jedním uzavřeným vodním okruhem a vodní mlhou, která zjemňuje prostor a podporuje jeho klidnou, relaxační atmosféru.
Veškerý mechanismus je ukryt uvnitř objektu, takže neruší čisté tvarosloví fontány. Dílo nevyžaduje trvalý přívod vody a je navrženo tak, aby běžnou obsluhu a údržbu zvládl majitel sám.
Nerezavějící ocel vytváří pevný rámec pro proměnlivý živel vody. Jiří Frič tak propojuje pohádkový symbol, sochařskou zkratku a funkci v jednom celku – technika zůstává skrytá a slouží výslednému výrazu.
Na realizaci fontány se podílel také Jiřího syn Vilém Frič. K pohádkovému světu se později vrací ve vlastní Fontáně Ariela, kde si s příběhem a jeho symbolikou pohrává tak trochu po svém. Nepřebírá jej doslovně, ale proměňuje jej prostřednictvím organického tvarosloví, vody, světla a atmosféry v nový autorský příběh. Mezi tvorbou otce a syna tak vzniká přirozená návaznost – společná schopnost pracovat se symbolem, ale pokaždé jiným výtvarným jazykem.