Brána zrcadel

Pevná konstrukce z přirozeně oxidující oceli dílo ukotvuje a nese stopu času přímo ve svém povrchu. Do ní vstupují leštěné plochy nerezavějící oceli, které vlastní hmotu opticky potlačují a místo sebe vracejí okolí, světlo i postavu diváka.

Při přiblížení se zkušenost mění: člověk se v díle současně vidí a může skrze něj hledět dál. Odraz a průhled tak nevytvářejí iluzi, ale dvě různé polohy jednoho okamžiku – pohled k sobě a pohled ven.

Jemně rotující horní část přidává skutečný pohyb, takže kompozice nemá jedinou definitivní podobu a proměňuje se spolu s větrem, světlem, místem i přítomností člověka.

V návaznosti na Ether, Teleport a Koperníkovo poselství se zde zrcadlení, pomíjivost, pohyb a změna úhlu pohledu spojují v monumentální prostorovou zkušenost. Brána není pouze objektem v prostoru; vytváří situaci, v níž si člověk uvědomuje vlastní přítomnost jako součást neustále se měnícího celku.