Jiří Frič pracuje s Kyvadlem jako se sochou, v níž musí být estetické ztvárnění, technické řešení i bezpečnost jedním celkem. Vnitřní mechanismus pohonu si autor navrhl sám a jeho vývoj směřoval k tomu, aby pohyb zůstal plynulý a bezpečný i při zásahu člověka. Technika je skrytá a přímo navržená pro účel ladného, bezpečného a plynulého pohybu.
Prostorová vizuální scéna plná pohybu – bez účinkujících
Právě zde Jiří Frič využívá své dlouholeté scénografické zkušenosti a vytváří prostorovou vizuální scénu plnou pohybu bez potřeby účinkujících. Lesk nerezové oceli, proměnlivé odrazy, rozdílný rytmus obou koulí a monumentální vertikála rozehrávají prostor téměř jevištně, přesto bez zvuku a bez okázalosti.
Žulový podstavec naopak přináší pevnost a klid. Vzniká tak napětí mezi pohybem a ukotvením, lehkostí a hmotou, tichem a dramatem. Pro Jiřího Friče je příznačné, že symbol nevysvětluje slovem, ale převádí jej do jasného tvaru, materiálu a prostorové zkušenosti.