Co se mění ve chvíli, kdy se člověk dotkne objektu a světlo se probudí? Orbit staví diváka do role toho, kdo není jen pozorovatelem, ale také spouštěčem děje.
Dotyk kovového prstence aktivuje světlo a umožňuje měnit jeho intenzitu. Vztah mezi člověkem a dílem se tak odehrává přímo: bez dotyku zůstává objekt uzavřený, s dotykem se otevírá a začíná působit v prostoru.
Tři barevné křišťálové koule představují Neptun, Saturn a Uran. Jejich výměnou se proměňuje barevnost, světelná atmosféra i celkové vyznění díla. Nejde jen o volbu odstínu, ale o možnost vytvářet vlastní podobu malé planetární soustavy. Každá koule vstupuje do stejného prostoru jinak a mění způsob, jakým světlo prochází sklem a vztahuje se k okolí.
Veškerý mechanismus zůstává skrytý uvnitř sochy. Světelný zdroj neruší její tvar ani přítomnost křišťálu; světlo se objevuje až ve skle, které se stává světlovodičem. Záře proto nepůsobí jako vnější efekt, ale jako energie vycházející zevnitř objektu. Orbit připomíná, že i ve vesmíru vnímáme především světlo, zatímco síly určující pohyb a vzdálenost zůstávají neviditelné. Dotyk diváka je obdobou impulzu, který uvádí soustavu do života a dovoluje jí pokaždé zazářit jinak.
"/>
"/>
