Jiří Frič si v díle pohrává s rozdílností struktur a povrchů. Hladší plochy přecházejí do míst výrazněji modelovaných, tmavších či syrovějších a vytvářejí proměnlivou kresbu kovu. Různorodá struktura dodává soše hloubku i tam, kde se její forma přibližuje ploše — světlo se na jednotlivých částech zachycuje rozdílně a při změně úhlu pohledu vystupují další vrstvy tvaru.
Motiv srdce v sobě přirozeně nese vztah k citu, blízkosti a životu. Připojení slova eso však symbol posouvá také k jedinečnosti, hodnotě a okamžiku, kdy může jediná karta změnit celou situaci. Pro Jiřího Friče je typické, že podobný význam nevysvětluje doslovně. Nechává jej vyrůstat z jednoduchého znaku, materiálu a určité nadsázky.
Dílo zároveň rozvíjí princip známý z kolekce Lastur: organická forma není uhlazená do jednotného povrchu, ale zachovává stopy vzniku a rozdílnost jednotlivých partií. Nerezavějící ocel umožňuje tuto povrchovou kresbu zachovat; vytvořená patina zůstává stabilní a stává se trvalou součástí charakteru sochy.