Vilém Frič se k motivu anděla vrací opakovaně; ne jako k jedné ustálené figuře, ale jako k tématu ochrany, naděje a přítomnosti člověka.
Archanděl z této linie vystupuje svou důstojností. Samotné slovo archanděl vychází z řeckého archangelos – „hlavní anděl“. Křesťanská tradice však zná více systémů hierarchie; v devíti chórech Pseudo-Dionýsia jsou archandělé součástí třetí triády. Význam Michaela a Gabriela v tradici a umění jim přesto propůjčuje mimořádnou autoritu a slavnostní ikonografii.
Tuto odlišnost autor nepřevádí do historického kostýmu, ale do charakteru sochy: figura je bohatší, rozevřenější a výraznější. Růženín v jejím základu není náhodným kamenem. Mineralogicky jde o růžovou odrůdu křemene; v kulturní tradici se označuje jako „kámen lásky“ a bývá spojován s vyrovnáním emocí. Jeho měkká barva a přirozená hmota vyvažují lesk nerezu a dávají ochraně jiný význam – ne autoritu založenou na síle, ale bdělost spojenou s blízkostí, soucitem a klidem.