Život v pohybu rozvíjí jednu z dlouhodobých linií tvorby Viléma Friče – vztah pevného tvaru a proměnlivého okamžiku. Na sochu Dobrá nálada navazuje geometrickým uvažováním, ale princip posouvá dál: tvar objektu je pevně daný, zatímco jeho aktuální kompozice vzniká znovu s každým vychýlením a změnou úhlu pohledu.
Do výsledné podoby díla vstupují přírodní síly, které jsou pro Fričovu tvorbu charakteristické. Díky jemnému vyvážení může objekt uvést do pohybu lidský dotek i slabý vítr. Gravitace jej vrací zpět, zatímco světlo a okolní prostor se proměňují v jeho leštěném povrchu. Vítr, gravitace, světlo a člověk se tak stávají skutečnými účastníky výtvarného děje.
Subtilní osazení na úzkém ocelovém hranolu záměrně vyvolává lehký pocit nestability a respekt před dotykem. Divák se musí rozhodnout, jak do pohybu vstoupí – zda objekt jemně rozhoupe, nechá jej volně doznít, nebo jej vychýlí až ke kontaktu. Dotek či náraz může na povrchu zanechat stopu – záznam způsobu, jakým se člověk k dílu vztahoval.
Název v sobě nese lehkou nadsázku – pohyb zde není zobrazen, ale skutečně se odehrává. Právě tím se kinetika nestává efektem, ale samotnou součástí významu díla.