Nerezavějící ocel je zpracována tak, aby pevná konstrukce opticky působila jako jemný zlatý plát, látka nebo rozprostřený závoj.
Klasické pozlacování plátkovým zlatem se sytě červeným podkladem zdůrazňuje zvlnění povrchu a vytváří napětí mezi skutečnou pevností kovu a dojmem křehkosti. Materiál tedy neukazuje svou sílu přímo; autor jej vede k opačnému vizuálnímu účinku. Právě tato proměna charakteru materiálu patří k výrazným polohám Fričova výtvarného jazyka.
Mísa se pohybuje mezi sochou a funkčním předmětem, aniž by jedno potlačovalo druhé. Je možné ji použít a právě užitnost završuje její mytologickou logiku. Vztah tvaru, funkce a příběhu zde ukazuje jinou podobu stejného autorského principu: technické a řemeslné řešení není cílem, ale prostředkem k tomu, aby se význam projevil v samotném užívání objektu.
V návaznosti na Ambrozii vzniká propojení mezi obsahem a nádobou, mezi představou božského pokrmu a gestem jeho podávání. Řecký námět se tak rozvíjí další cestou, nikoli opakováním předchozího tvarosloví.
Dílo tak potvrzuje otevřenost Fričovy tvorby k různým formám a funkcím při zachování pevného sochařského základu.