Výtvarný charakter díla vyrůstá z napětí mezi pevnou hmotou a nehmotným světlem.
Ocel a sklo vytvářejí fyzické tělo objektu, zatímco světlo tuto hmotu proměňuje a nese význam dál. Ani zde materiál není pouhou konstrukcí a světlo dekorací; oba prvky se podílejí na samotném sdělení. Gaia jako nejhmotnější pól triptychu tak paradoxně promlouvá prostřednictvím prvku, který téměř žádnou hmotu nemá.
Práce s protiklady – pevné a nehmotné, viditelné a skryté, skutečné a vnímané – patří k charakteristickým rysům Fričova výtvarného uvažování. V této světelné etapě je jejich nositelem geometrický objekt a skrytý zdroj. Později autor stejný princip prověřuje leštěnou nerezavějící ocelí, odrazem, pohybem, vodou nebo proměnou perspektivy.
Poselství Gaii tak není pouze třetí částí triptychu, ale jedním z míst, kde se formuje širší vztah mezi tématem, materiálem, světlem a prostorem – vztah, který bude v dalších etapách autorovy tvorby dál proměňovat.
Patří tak k navazující etapě, v níž Frič hledá pro nehmotná témata soustředěný geometrický a světelný jazyk, který později rozvíjí jinými materiály a médii.