Křišťálová koule se čtyřmi bublinami je vložena do přesně stavěné kompozice kruhu, výseče a proti sobě obrácených hemisfér.
Nerezavějící ocel přivádí do díla odraz okolního prostoru, zatímco křišťál soustřeďuje světlo dovnitř a rozehrává odlesky kolem jednotlivých bublin. Pevný řád konstrukce se tak setkává s proměnlivým světelným dějem.
Dotyková změna intenzity není samoúčelnou interaktivitou; pokaždé jinak zpřítomňuje vztahy uvnitř objektu. Význam nevzniká jen v jednotlivých bodech, ale v prostoru mezi nimi – v jejich blízkosti, společném světle a optickém propojení. Právě vztah je zde čtvrtým prvkem a zároveň důležitým motivem Fričova rukopisu.
To, co je v tomto díle uzavřeno uvnitř křišťálu, se později u kinetických a zrcadlených objektů rozehrává v reálném prostoru kolem diváka. V triptychu tak Čtyři sudičky stojí mezi nebeskou silou Dia a zemským pólem Gaii jako úvaha o lidském čase, osudu a vzájemné provázanosti.
Dílo zároveň ukazuje autorovu otevřenost různým způsobům ztvárnění: známý podnět znovu promýšlí a převádí do formy, která odpovídá jeho vlastnímu výkladu a dané etapě tvorby.