Olymp je důležitým přechodem mezi komorními světelnými objekty a pozdější prací Viléma Friče s fontánou jako plnohodnotným sochařským médiem.
Industriální konstrukce působí pevně a racionálně, zatímco voda, světlo, křišťál a vodní pára do ní vnášejí pohyb, proměnlivost a pomíjivost. Kontrast stabilního řádu a živého prvku se tak stává součástí charakteru díla.
Technické okruhy, čerpadla, osvětlení a vedení vody ustupují výsledné zkušenosti; jejich úkolem je umožnit pohyb vody, odraz světla a přítomnost mlhy, nikoli poutat pozornost samy k sobě. Právě zde se propojuje Fričovo technicko-výtvarné uvažování se scénografickým vnímáním prostoru. Objekt není jen tvarem, ale situací, kterou člověk vnímá pohledem, pohybem, zvukem i změnou světla.
Olymp zároveň ukazuje, jak autor přenáší jeden významový rámec mezi různými médii: od světelné sochy přes design až k fontáně, kde se příběh, funkce a prostor spojují v jeden celek. Tato cesta pak pokračuje v dalších industriálních fontánách, už bez nutnosti vracet se k tématu řecké mytologie.
Olymp tak uzavírá jednu etapu a zároveň otevírá další: forma se mění, ale způsob hledání významu a jeho výtvarného ztvárnění zůstává.